Sněží! :-)

V Irsku sněží prý dvakrát do roka. Mám to štěstí to vidět na vlastní oči. Dneska od rána je chumelenice jak blázen...obří vločky, mokro a Irové panikaří :-) Pro mě je to hezký dárek k narozeninám.

Maki O'Makule z winter Ireland

Nové zprávy z Irelandu

Omlouvám se všem, kdo netrpělivě čekají na můj další díl zpravodaje. Začátkem týdne jsem neměla čas a koncem týdne mne od psaní odradili mnohem prozaičtější důvody. Nesvědčí mi totiž místní klima (plus se na mě asi podepsal šok z výsledků voleb…netřeba dále komentovat :-). Po 3 týdnech mě opět přemohla nemoc. Zase „chest infection“ pod co se schová skoro cokoli. Prostě tu na všechno kašlu jak starý tuberák a mám teplotu a motá se mi hlavice. Pan doktor předepsal antibiotika a dneska mi je už lépe. Tak jsem se pustila do psaní.

Co nového? Irsku momentálně vládne šílenství jménem Halloween (tedy kromě šílenství jménem finanční krize). Příšery, duchové a jiné hrůzostrašné existence jsou prakticky všude. A samozřejmě nepostradatelné dýně. Taky dělbuchy, petardy a ohňostroje. Naše kočky z toho nejsou moc nadšené. Já také ne, protože jsem momentálně v domě sama (Marjan odjela na pár dní do Španělska). Horečka a všeobjímající duchařská nálada mě nenaplňují moc optimismem. Svátek vrcholí příští pátek, tak jsem zvědavá, co mě čeká. Snad nějaká bububu party :-)

A co u mě nového?

Minulý týden jsem trávila více dnů mimo kancelář než je obvyklé. Byla jsem dvakrát v Dublinu kvůli výzkumu. Minulý pátek jsem měla šanci mluvit s největšími „zvířaty“ z Dublin City Council (magistrát Dublinu). Bylo pro mě z hlediska výzkumu velmi zajímavé. Navíc je vždy velmi příjemné někoho potkat v souvislosti s výzkumem. Irové jsou totiž extrémně přátelští, i když to zrovna nemyslí moc upřímně. Prostě jsou za všech okolností milí. Což můj výzkum činí mnohem jednodušším. Park Superintendant Gerry mě dokonce vzal na oběd. Bylo to fajn, jen pořád nemohl pochopit, že naše země se jmenuje Czech Republic. Dal mi hromadu materiálu ohledně parků v Dublinu, stejně tak jeho kolegové z oddělení. Myslím, že v prosinci zase budu řešit, jak to všechno nacpat do kufru. Další schůzky jsem měla v Dublinu toto úterý. Bylo to taky zajímavé, protože jsem konečně měla možnost potkat někoho z vědeckého prostředí. No díky těmto setkáním můj výzkum začíná dostávat jasné kontury. Snad své „věřitele“ nezklamu :-)

V kanceláři jsem nebyla ani ve středu. Meath Partnership pořádal tzv. „projektový den“ pro členy dozorčí rady. Protože od 1. listopadu začne běžet nový program LEADER je i dozorčí rada plná nových lidí. Jedná se lidi z různých občanských sdružení, lokální politiky, významné osoby. Aby všichni tito důležití lidi pochopili, co dělá Meath Partnership, uspořádala pro ně firma celodenní výlet po různých realizovaných projektech. A protože jsem byla hodná, mohla jsem jet taky. Den jsme začali v továrně na potraviny, kde dělají hotová jídla pro restaurace. Navlíkli nás do bílých plášťů, na hlavu legrační čepec a na nohy návleky jako k doktorovi za starých časů. Lehce jsem se tam dusila, protože kašlání zakázáno. Tak jsem to rychle proběhla a mazala ven. Další zastávka byla ve venkovském muzeu v Moynolty. V depozitáři tam mají různé heblata, oradla, staré bryčky, kola, nářadí aj. Taky využívají vysoko výhřevné brikety na topení, takže projekt byl podpořen i agenturou pro obnovitelné zdroje a univerzita tam zkoumá jaký má vytápění účinek. Další zastavení na naší cestě byla Woodfield Open Farm. Tam už jsem málem zůstala. „Open farm“ znamená, že se na farmě může kdokoli zastavit, dát si kafe a koláček v kavárničce a muchlit se vší zvěří. Mají 27 psů, nespočet oslíků, poníků, koz, koní, oveček a různé drůbeže. Já byla v sedmém nebi. Mám psí absťák, takže jsem se celou návštěvu mazlila s psékama. Dále jsme pokračovali do sýrárny, která vznikla díky podpoře LEADER ze starého železničního nádraží. Pošmákli jsme si na sýruskácha a pokračovali na další štaci. Čekal nás oběd, který jsme si ale museli uvařit sami. Další projekt, který byl podpořen z peněz z LEADER, je škola vaření. Vařili jsme ve skupinách po 4 a byl to docela dobrý team building. Na oběd jsme měli dýňovo-kokosovou polévku, k tomu bylinkami plněnou ciabattu a pak César salát s kuřecím. Byla to mňamka. Značně posilněni jsme pokračovali podívat se na další dva projekty – na 4hvězdičkové ubytovací kapacity při rodinné farmě a na centrum pro postižené děti (většinou autismus), kde mají možnost cvičit a procházet různými terapiemi. Byl to rozhodně zajímavý den, ale hodně dlouhý. Byla jsem už nalomená nemocí, takže večer jsem padla do postele jak padavka. A už se nezvedla. Jen k doktorovi jsem musela dojít.

Na mém fóru se objevily otázky, jak je vlastně moje stáž financovaná a co je to za program.

Takže odpověď: Momentálně jsem na Erasmus pracovní stáži. Každý student vysoké školy v EU má možnost jet na tuto stáž. Musí být ale schopen sehnat si firmu/organizaci, která bude ochotná ho na minimálně 3 měsíce a maximálně na 12 měsíců přijmout do svých řad. Což není vůbec lehký úkol. Poslala jsem cca 50 žádostí, měla jsem podporu významných lidí z našeho kraje, ale přesto to bylo docela složité. Nakonec se mi podařilo sehnat stáž u Meath Partnership díky předchozím kontaktům naší katedry s firmou. Hodně mi pomohl David Novák, kterému chci ještě jednou moc poděkovat – DĚKUJU. Určitě lze sehnat stáž i bez kontaktů, ale je to složitější a trvá to docela dlouho. Já začala posílat maily už v lednu a úspěch se dostavil až v půlce května. Takže je to běh na dlouhou trať. Pokud chce někdo zkusit jet na stáž, má rada zní: nevzdávat se, zkoušet různé cesty a věřit, že člověk nakonec něco sežene. A jak je to s financováním? Měsíčně tu dostávám stipendium 698 euro. Stipendium částečně kryje EU částečně český rozpočet. No není to mnoho. Jen za ubytování dám měsíčně 360 euro a se zbytkem musím nějak vyžít. Navíc jsem si musela dopředu našetřit na letenku, pojištění a jiné výdaje. Takže zadarmo to není, ale zkušenost k nezaplacení :-)

Ještě jedna vtipná fotografie. Je to kruhový objezd nedaleko Dublinu. Křižují se tu dvě nadúrovňové dálnice, železnice a vodní kanál. Ještě nikdy jsem neviděla most (spíš aquadukt), po kterém teče voda. Tak by mě zajímalo, kolik tady stoji kilometr dálnice.

Zdraví Vás Maki O’Makule z postele

Fota naleznete tady: http://picasaweb.google.com/marketa.volna/ProjectDayInMeathDublin#

Koho budete volit?

Zítra a v sobotu jsou krajské volby a já nemůžu volit :-( I když zítra budu v Dublinu, nedaleko české ambasády, bohužel do krajských voleb se dá volit pouze z území České republiky.
Ale vy můžete! Koho budete volit vy? Už máte jasno?
Můj přítel Standa na to šel od lesa. Prozradím Vám jeho taktiku.
Položil si otázku: Co nejvíce trápí můj kraj?
Každého samozřejmě tíží něco jiného. Moje odpověď na otázku je jasná.
Podle mě je největším problémem Moravskoslezského kraje hrozivá kvalita životního prostředí a nízká míra občanské participace. Ke zlepšení životního prostředí existuje mnoho nástrojů a i gaučové občany lze dobrou motivací rozhýbat.

Přeji Vám dobrou volbu při rozhodování u volební urny.
Hezký víkend
Markéta

Prázdniny v Irsku

Ano, je to tak. Protože ve čtvrtek mi přiletěl Standy na návštěvu, dostala jsem 3 dni volna. Jupí! Natěšená a s žaludkem lehce na vodě jsem se vydala autobusem z Kellsu na letiště. Celkově je spojení veřejnou dopravou velmi chabé, ale směrem na Dublin je situace opačná. Z Kellsu odjíždí autobus do Dublinu každou půl hodinu a existuje dokonce přímý spoj na letiště, který jede i o půl 5 ráno. Tím to ovšem končí. Z Kellsu se prakticky nikam než do Dublinu nedostanete. Cítím se tu proto lehce jako v pasti. Ale ve čtvrtek jsem se cítila fakt dobře. V 1 hodinu jsem se šťastně setkala se Standym na dublinském letišti, které v současné době prodělává rekonstrukci. Nasedli jsme na doubledecker (dvou poschoďový autobus) a frčeli po dálnici do Dublinu. Počasí nám docela přálo, tak jsme se toulali po městě, nasávali atmosféru a já tajně sledovala veřejné zelené i nezelené plochy. Když člověk jede na výlet do města, které je zároveň i jeho výzkumnou oblastí, je docela těžké vypnout. Takže jsem Standyha tahala občas delšími cestami, než bylo nutné, protože jsem „fakt nutně potřebovala vidět tohle nebo tamto“. Zašli jsme si na oběd do italské restaurace a šli se ubytovat do hotelu. Sehnala jsem docela levný hotel v centru města, takže to bylo opravdu prázdninové. Večer jsme se vydali do Temple Bar, nejturističtější části Dublinu, plné zaručeně pravých irských pubů. V jednom z pubů jsme si dali po Guinnessovi a zaposlouchali se do libozvučné češtiny. Vedle nás totiž seděl český pár. Čechů je v Irsku docela hodně. V Temple Bar je dokonce hotel a restaurace Czech Inn, kde se vaří VZK, guláš a halušky a točí se české pivo. Ceny jsou ovšem těžce irské. Pivo jako všude 5 euro. No po půl roce ve Finsku se už fakt ničemu nedivím.

Náš výlet pokračoval ranní symfonií chutí. V hotelu nás obsloužili pravou irskou snídaní. Vedle obligátních smažených párků, slaniny, vajíčka a grilovaného rajčete nám naservírovali černý a bílý puding. Kdo by čekal nějakou sladkou mňamku s piškoty, byl by velmi zklamán. Je to taková suché kolečko vyrobené z prasečí, jehněčí nebo kozí krve s mlíkem a obilím (trochu něco jako naše jelita a jitrnice). Vše jsem to kupodivu přežila a najedla se skoro na celý den. Posilněni jsme si to namířili příměstskou dopravou DART (něco jako nadzemní metro) do městečka Dalkey. Byli jsme příjemně překvapení jak krásné město to je. Malebné uličky, které byly při srovnání s dublinskými nádherně klidné, krásné domy, ale hlavně parádní skalnaté pobřeží a zelený ostrov s pevností na dohled. Vychutnávali jsme si křik racků, šplouchání vln a duhu nad mořem. Po pár příjemně strávených hodinách jsme nasedli na DART zpět do Dublinu a pak busem do Kellsu.

V sobotu jsem Standu provedla Kellsem a ukázala mu, kde pracuju. Nic moc jsme nedělali, protože jsme šetřili síly na večer. Byl to príma hudební večer ve vesnické hospodě. Hrála kapela Coscán, která hraje tradiční irskou hudbu mixlou s world music. Kapelu si můžete poslechnout zde: http://www.coscan.net/ Kapela hrála parádně, Irové byli srdeční jako vždy, takže jsme si to opravdu užili.

V neděli jsme využili hezké počasí a udělali si výlet do Loughcrew. Marjan nás hodila autem pod kopec a nechala nás našemu osudu. Po delší době jsem stoupala do kopce a opravdu jsem pocítila důsledky měsíčního irského způsobu života. Sezení v kanclu, ne zrovna zdravá strava a já do kopce funěla jak přidušená lokomotiva. No už se vidím v prosinci na běžkách…to zas bude krize. Na Loughcrew už jsem jednou byla, ale neměla jsem šanci si to místo pořádně vychutnat. Tentokrát jsme u mohyly byli skoro sami, takže jsem měla lepší zážitek. Jak už jsem řekla, byli jsme skoro sami. Kromě nás dvou, tak byly dvě francouzsky a 3 lidi v dálce. Už z dálky nám bylo jasné, která bije. Kdo jiný než Češi by nedělní ráno trávili na 6 500 let staré mohyle na vrcholu kopce. Byl to mladý zubař, jeho holka a jejich kamarád geodet, kteří si do Irska přijeli vydělat. Byli to příjemní lidé. Nabídli nám, že nás svezou svým autem. Společně jsem si udělali výlet k jezeru, viděli sjezd babetistů, pokecali a rozloučili se ve Virginii. Tam jsme sedli na bus směřujícího do Dublinu a za půl hoďky byli v Kellsu.

V pondělí jsme si už jen užívali sami sebe a Kellsu a večer nám Marjan udělala výlet na „velkou“ horu. Trochu jsme tam pak ve tmě bloudili, ale byl odtamtud opravdu krásný výhled na Meath a Cavan. V úterý ráno (no spíš v noci – 4:30) jsem Standu doprovodila na autobus na letiště a neobvykle klidnými ulicemi Kellsu se smutkem v duši jsem se dovlekla domů do postele. A za chvíli vstávat a do práce.

Naštěstí mě čekaly jen samé dobré zprávy, takže to nebylo až tak hrozné. Z čeho mám největší radost, je skutečnost, že jsem byla vybrána z mnoha studentů, kteří se chtěli dostat zadarmo, na konferenci o zelené infrastruktuře. Konference je pro mě jak stvořená. Přednášet budou odborníci na zelené plochy z USA, Holandska, Velké Británie, Švédska a samozřejmě z Irska. Jsem fakt moc ráda, protože konference stojí přes 300 euro a to je vysoce nad mé možnosti. Taky se mi teď daří s výzkumem. Tento pátek budu mít dvě interview a v úterý další dva rozhovory. Musím si dál držet palce, ať se to nijak nezvrtne (pokud budete mít občas volné palce, můžete držet taky :-) No a v práci? Zítra bude šéf prezentovat mé návrhy pro East Meath na Meath Development Board (Panel pro rozvoj Meath). Tak jsem zvědavá, s jakými reakcemi se setkám. Jinak teď pracuju na projektu rozvoje turistických tras, účastním se různých meetingů a potkávám zajímavé lidi. Těším se na listopad, protože to se konečně rozběhne nový LEADER a bude to ještě víc akčnější a zajímavější.

Tož to je ze zelené ne-rodné hroudy vše a já zase cosi pošlu :-)

Maki O’Makule

Fota jako vždy tady: http://picasaweb.google.com/marketa.volna/IrskoSeStandou#

Život v Irsku plyne dál

Zdravím všechny doma i nedoma!

Dnešní příspěvek bude nedlouhý a možná ani ne moc zajímavý, protože mě bolí hlavule a půjdu radši asi spát. Co jsem do minulého čtvrtku dělala? Ve čtvrtek večer jsem byla pozvána na předávání cen Tidy Towns města Kells. Brian, který je Marjanin a teď i můj známý, je předsedou sdružení Tidy Towns a celou akci organizoval. Akce se konala v místním hotelu v hlavním sále. Sál byl vyzdoben bílými ubrusy, bílými liliemi a stříbro se jen blýskalo. Všude kulaté stoly a v čele sálu dlouhý hlavní stůl pro „papaláše“. Protože Brian nezkazí žádnou legraci, posadil mě a Marjan k hlavnímu stolu. Takže po mé levici seděli různí zastupitelé kraje, hlava místní policie, zástupce hospodářské komory, hlava Meath Tourism atd. Cítila jsem se tak vskutku „jako doma“ :-) Při chutné večeři o třech chodech jsem konverzovala s manželkou jedno politika. Byla to velmi příjemná paní, jen mě zaskočila otázkou, kdy se Rumunsko odtrhlo od České republiky. Tak jsem paní vysvětlila, že ležíme ve střední Evropě a že máme hranice s Německem a s Rakouskem a že s Rumunskem žádné hranice nemáme a že jsme nikdy nebyli součástí jednoho státu. Paní se velmi divila. Hlavním programem akce bylo předávání cen za nejkrásnější zahradu, za nejkrásnější zeleninovou zahradu, za nejkrásnější předzahrádku atd. Marjan na akci dělala fotografa, takže jsem po čase zůstala u stolu sama s papalášema. V jeden okamžik do sálu vstoupil vysoký šedovlasý pán a v sále to zašumělo. Byl to county manager (největší boss v kraji). Brian ho přivítal a posadil ho na židli vedle mě. Hleděl na mě, protože takovou mladou a navíc neznámou (slovanskou) tvář vedle sebe nečekal. Řekla jsem mu, že jsem Marketa from Czech Republic. No moc to nechápal, tak jsme se na něho jen culila. Propříště si musím vymyslet nějakou story o tom, jako že jsem zástupce Tidy Towns v Česku nebo tak něco. Akce pokračovala vystoupením country kapely, což byl pro mě jasný signál, že se mám odebrat na lóže.

V pátek ráno jsem totiž poprvé v týdnu šla do práce. Byl to výjimečný den, protože šéf Michael slavil 60. narozeniny. Ráno jsme mu přichystali překvapení…balónky, dort se svíčkami a dáreček (GPSka do auta). V poledne jsme šli na oběd do nového čínské restaurace a oslavili to. Byl to pro mě úspěšný den, protože mezi všemi těmi oslavami jsme měla možnost odprezentovat své návrhy pro East Meath. Michaelovi se to líbilo a tak snad některé mé návrhy budou uvedeny v život.

O víkendu jsem ležela v posteli a dávala se do pořádku. Taky jsem dělala na svém výzkumu. V sobotu večer, když už jsem skoro spala, naběhla Marjan do mého pokoje, že prý jsem vyhrála lotto. O co jde? V kanceláři si každý vybral číslo od 1 do 44. Každý týden dáváme všichni v kanceláři 2 eura do společného banku a v sobotu večer, kdy se losuje v televizi místní loterie (něco jako Sportka) se všichni soustředí na bonus ball, protože ten rozhodne, jestli někdo v kanceláři vyhraje společně vložené peníze. V banku bylo naspořeno 290 euro, protože nikdo už více jako 4 měsíce nevyhrál. Já jsem si říkala, že 2 eura týdně mě nezabijou a že nebudu trhat partu. V sobotu jsme si zrovna kontrolovala svůj rozpočet do konce pobytu a říkala jsem si, že mám fakt problém a že musím šetřit, abych to tady do konce listopadu nějak přežila. No a vše se vyřešilo :-) Včera jsem slavnostně v kanceláři převzala výhru. Do kanceláře jsem nakoupila hromadu sladkostí, ať mají z mojí výhry aspoň trošku radost i ostatní.

Dneska jsem byla na obědě s kolegyní Elle. Minulý týden byla s manželem na výletě v Praze. Nikdy předtím v ČR nebyla. Dneska při obědě mi líčila, jak je to krásné město, jak si to moc užili. Taky říkala, že si myslela, že v Praze uvidí smutné tváře starých žen v šátku, žebrající děti a toulavé psy. Když mi to povídala, skoro jsem se válela smíchy po podlaze. Je to fakt až směšné, jak zkreslené představy o střední a východní Evropě tady mají. Aby jí to nebylo líto, tak jsem jí u stolu se šálou na hlavě zahrála „smutnou ženu z východního bloku“ :-)

Takže to byl můj další týden v Kellsu.

Hezký večer

Maki O’Makule

Služební zákon se odsouvá...

Taky jste si už někdy posteskli, že úředníci jsou v Česku v lepším případě neschopní a neochotní v horší arogantní?

No bohužel se neblýská na lepší časy. Dneska jsem si přečetla zprávy z domova a jedna mě obzvlášť zaujala. Náš "oblíbený" pan prezident dneska (6.10.) podepsal odložení služebního zákona. Vina ovšem neleží jen na panu prezidentovi. Odklad odhlasovala i poslanecká sněmovna a senát. Jsme jedinou zemí EU, která služební zákon nemá! V USA byl služební zákon přijat již před více jak 120 lety. Že nevíte, o co ve služebním zákoně jde? Zkusím vám to přiblížit.

Služební zákon by měl přesně vymezit postavení státního zaměstnance. Měl by jasně říci jaká jsou pravidla pro úředníky centrálních úřadu, krajů a obci. Všeobecně se zákon považuje za konec zbytečné byrokracie, odpolitizovaní státní správy, odbourání korupce a stabilizace úředníků. Taky stanovuje lepší podmínky pro úředníky (delší dovolená, služební příplatky, plat podle zásluhovosti aj.). V konečném důsledku by zákon měl přilákat do úřednické profese skutečné profesionály, kteří často končí v soukromém sektoru z finančních důvodů nebo z nedostatku možnosti pro seberealizaci. Nechci se nikoho dotknout, ale v současnosti úřednické posty zaujímají víceméně lidé, které spíš než jejich odbornost do úřadu vyneslo "dobré přátelství" s politiky.

Zákon je odložen do roku 2O12, ale jelikož byl odložen již po třetí, ani tento termín není jistý.
Proč byl zákon znovu odložen? Oficiální důvod je tento: "Vláda chce připravit nový zákon, který by jednotně upravil postavení státních úředníků. Ministr práce a sociálních věcí Petr Nečas už dříve prohlásil, že na zákonu by se mělo shodnout celé politické spektrum, aby se při střídání vlád neměnil. Dalším důvodem odkladu je podle něj také nedostatek peněz." (ČT24, 22.8.2008).
A jaký je "pravý" důvod odložení? Možná se to politikům prostě nehodí. Ztratili by velkou moc, kterou dnes nad úřady mají. Toto je ovšem má interpretace celé věci :-)

V Irsku vidím, jaké důsledky má zavedení služebního zákona. Úřednické profese jsou zde stabilními a váženými posty. Přispívá to ke stabilitě institucí, k jejich lepšímu fungování stejně tak i k lepší spolupráci mezi institucemi. Každý tady ví, komu na ministerstvu nebo na krajském úřadě zavolat, protože ten člověk tam pracuje stabilně i několik volebních období.

Snad se Čr navrátí zpět do 21. století a služební zákon začne platit aspoň od roku 2012. Možná zatlačí EU, možná veřejné mínění (obávám se ale, že to není main streem téma).

Takže i když mě srdce táhne konat dobro pro český lid, asi skončím někde v call centru :-)

Zdraví Vás lehce pesimistická
Maki O'Makule

Později, ale přece

Zdravím své věrné čtenáře!

Mám lehce skluz, ale pomalu doháním. Včera jsem měla první zkušenost s irským zdravotnictvím. Protože kašel ani teplota neustávaly, padlo rozhodnutí, že půjdu k doktorovi. Doktor Walrad mi změřil teplotu, tep, prodiskutovali jsme ekonomickou recesi v USA a v Irsku a předepsal mi antibiotika. To vše za 50 euro (zlaté Česko s 20Kč:-). V lékárně jsem zaplatila dalších 40 euro za léky a teď stonám. Je mi už lépe, tak zítra půjdu do práce. Šéf má narozeniny (kulatých 60 let), tak bude společný obídek a nějaké to mecheche. Jinak v práci jsem vlastně tento týden ještě ani nebyla. V pondělí jsem totiž konečně navštívila Dublin. Je to zajímavé, rušné město a já tam prošmejdila skoro všechny parky v centru. Bylo docela solidní počasí, tak se to dále, ale měla jsem horečku a kašel, takže jsem se spíš ploužila. Potkala jsem se taky s dvěma lidmi ohledně výzkumu v Dublinu a strávila s nimi pár příjemných hodin hovorem o veřejných plochách. I když je Kells od Dublinu cca 60 km, cesta autobusem trvá přes 2 hodiny. Hlavním důvodem jsou totiž velké zácpy v Dublinu. Přestože je pro autobusy vyhrazen speciální pruh na dálnici, stejně se zácpám nevyhnou. Jak už jsem se zmínila dříve, Irové milují svá auta. V tomhle se dost podobají Američanům. Velmi „in“ je mít velké auto (terénní), i pro jízdu ve městě. Irové automobilem (bohužel stejně jako Češi) ukazují, jak na tom jsou finančně. Auto je tu symbolem postavení ve společnosti. Tento trend je navíc umocněn irským systémem státních poznávacích značek. Číslo na SPZ začíná rokem registrací auta. Takže auto zaregistrované v roce 2008 má značku 08-MH (jako Meath)-další číslo. Takže všichni hned vidí, jak staré je auto. Marjan má auto z roku 1997 a všichni z firmy se jí smějí, že má veterána. Ostatní z firmy mají „super děla“ rok registrace max 2006. Moje nejbližší nadřízená (Jennifer) má černé sportovní Audi TT 2007. Jednou jsem 3 hodiny seděla na zadním sedadle a musím říct, že jsem měla dost klaustrofobní zážitek. Její sestra Ema bydlí ve stejné dědině jako Jennifer, ale jezdí svým BMW 2008. No co na to říct? Hlavně, že každé ráno nadávají na zácpy. Ale jsou „in“ :-) Je pravda, že v Irsku je dost mizerný systém veřejné dopravy. Otázkou zůstává, zda špatná veřejná doprava je příčinou nebo důsledkem zvýšeného automobilismu. No já se svým kritickým názorem vůči autům bych tu asi moc neobstála. Do půl roku bych zhynula hladem, osaměním a naprostým nepochopením u většinové společnosti. Tak radši mlčím :-)

Co je dále v Irsku pro mě nepochopitelné?
Umyvadla tady mají dvě baterie - jednu na teplou a druhou na studenou vodu. Každý den řeším, jak si umýt zuby. Buď mi zamrzne úsměv na rtech (studený kohoutek) nebo se opařím. Stejně vtipné je to s umýváním rukou. Další z věcí, na kterou jsem hleděla s otevřenou pusou, je skutečnost, že v Irsku byly ještě před pár lety zakázané rozvody. Prostě instituce rozvodu neexistovala. Od roku 1997 je rozvod možný, ale pouze v případě, že manželé spolu nežijí už více jak 4 roky. Další šok. Moje kolegyně Fiona má 12 sourozenců (jedna matka i otec)! Což je v Irsku relativně normální. Když vyjmenovává své sourozence a jejich dětí, trvá jí to skoro 15 minut. Když má každý z nich 3 a více dětí, je docela fuška si všechny pamatovat. Ona sama má jedno dítě (holčičku). Říká o své rodině, že jsou pořádná katolická rodina. Jako sonda do irské duše by to stačilo:-)

Co jsem zajímavého dělala od doby, co jsme vám psala posledně. Minulou středu jsem byla na National Ploughing Championship (soutěž v plužení). Vyrazili jsme v nekřesťanských 5 hodin ráno směr Kilkenny (jihozápad od Dublinu). Kolem 9 jsme byli na místě. Díky zfalšovanému průkazu pro vystavovatele jsme parkovali kousek od akce. Koukli jsme na plužící traktory a vydali se do víru. Ploughing je největší veletrh všeho co se týká venkova a zemědělství. Na jednom poli bylo v ten den 80 000 lidí, stovky traktorů, kombajnů, různých „fachčidel“, o kterých naprosto nemám tušení, k čemu slouží. Byl tam nespočet krav, ovcí, koz a jiné zvěře. Pro mě nejzajímavější byli dva LEADER stany. Jeden s řemeslnými výrobky a druhý s irskými specialitami. Vyfasovala jsem LEADER tašku, tričko a potkala pár zajímavých lidí. Cesta zpět byla dlouhá, ale zastavili jsme se na jídlo v irské pub a tak nám to pak příjemněji ubíhalo.

Minulý týden jsem se taky stačila podívat do lesa. To není jen tak v Irsku. Souvislých zalesněných ploch je tu opravdu nemnoho. Jela jsem se tam podívat s Barbarou, díky které má les svého správce Johna. Je to maličký les, ohraničený a oplocený poli soukromých vlastníků, kde je jen jeden vchod. Je tam jedna stezka pro vozíčkáře a pár lesních cestiček na procházky. Je to legrační, protože do lesa se dostanete jedině autem, protože k němu nevede žádná autobusová linka nebo chodník. Takže lidé z nedaleké vesnice nasednou se svým psem do auta, dojedou do lesa, projdou se a pak zase jedou domů. Řešením by bylo vybudovat pěšinu kolem polí, ale místní farmáři jsou alergičtí na přítomnost jakýchkoli lidí na svém pozemku a taky na jakékoli změny. Takže je to pěkný les, ale docela izolovaný.

Taky jsem byla zase v Bettystown na hlubší průzkum a už jsem odevzdala svou práci, s návrhy, co by se v této oblasti díky LEADER dalo dělat. Uvidíme, co na to řekne šéf.

Včera jsem byla na zajímavém setkání v Droghera (město u moře v hrabství Louth). Bylo tam setkání aktérů v cestovním ruchu, kteří se snaží vytvořit novou turistickou destinaci údolí Boyne (Boyne Valley). Bylo fajn vidět, jak tady lidi spolupracují, jak pracují na vytvoření značky, kde na to berou peníze, jak jsou motivováni. Ani tady to není ideální, ale lidi jsou tak nějak víc otevření a nadšení než u nás a rozhodně si uvědomují důležitost spolupráce.

O víkendu se budu asi doléčovat a odpočívat. Ve čtvrtek mi dorazí můj muž Standy, takže se už moc moc těším!

Takže hezký den v ČR!

Maki O’Makule

PS: Speciální pozdrav Zuzce (do Hanušovic) a Adě (do Šumperka)! Držím palce :-)

Fotky jako obvykle na http://picasaweb.google.com/marketa.volna