Mám lehce skluz, ale pomalu doháním. Včera jsem měla první zkušenost s irským zdravotnictvím. Protože kašel ani teplota neustávaly, padlo rozhodnutí, že půjdu k doktorovi. Doktor Walrad mi změřil teplotu, tep, prodiskutovali jsme ekonomickou recesi v USA a v Irsku a předepsal mi antibiotika. To vše za 50 euro (zlaté Česko s 20Kč:-). V lékárně jsem zaplatila dalších 40 euro za léky a teď stonám. Je mi už lépe, tak zítra půjdu do práce. Šéf má narozeniny (kulatých 60 let), tak bude společný obídek a nějaké to mecheche. Jinak v práci jsem vlastně tento týden ještě ani nebyla. V pondělí jsem totiž konečně navštívila Dublin. Je to zajímavé, rušné město a já tam prošmejdila skoro všechny parky v centru. Bylo docela solidní počasí, tak se to dále, ale měla jsem horečku a kašel, takže jsem se spíš ploužila. Potkala jsem se taky s dvěma lidmi ohledně výzkumu v Dublinu a strávila s nimi pár příjemných hodin hovorem o veřejných plochách. I když je Kells od Dublinu cca 60 km, cesta autobusem trvá přes 2 hodiny. Hlavním důvodem jsou totiž velké zácpy v Dublinu. Přestože je pro autobusy vyhrazen speciální pruh na dálnici, stejně se zácpám nevyhnou. Jak už jsem se zmínila dříve, Irové milují svá auta. V tomhle se dost podobají Američanům. Velmi „in“ je mít velké auto (terénní), i pro jízdu ve městě. Irové automobilem (bohužel stejně jako Češi) ukazují, jak na tom jsou finančně. Auto je tu symbolem postavení ve společnosti. Tento trend je navíc umocněn irským systémem státních poznávacích značek. Číslo na SPZ začíná rokem registrací auta. Takže auto zaregistrované v roce 2008 má značku 08-MH (jako Meath)-další číslo. Takže všichni hned vidí, jak staré je auto. Marjan má auto z roku 1997 a všichni z firmy se jí smějí, že má veterána. Ostatní z firmy mají „super děla“ rok registrace max 2006. Moje nejbližší nadřízená (Jennifer) má černé sportovní Audi TT 2007. Jednou jsem 3 hodiny seděla na zadním sedadle a musím říct, že jsem měla dost klaustrofobní zážitek. Její sestra Ema bydlí ve stejné dědině jako Jennifer, ale jezdí svým BMW 2008. No co na to říct? Hlavně, že každé ráno nadávají na zácpy. Ale jsou „in“ :-) Je pravda, že v Irsku je dost mizerný systém veřejné dopravy. Otázkou zůstává, zda špatná veřejná doprava je příčinou nebo důsledkem zvýšeného automobilismu. No já se svým kritickým názorem vůči autům bych tu asi moc neobstála. Do půl roku bych zhynula hladem, osaměním a naprostým nepochopením u většinové společnosti. Tak radši mlčím :-)
Co je dále v Irsku pro mě nepochopitelné?
Umyvadla tady mají dvě baterie - jednu na teplou a druhou na studenou vodu. Každý den řeším, jak si umýt zuby. Buď mi zamrzne úsměv na rtech (studený kohoutek) nebo se opařím. Stejně vtipné je to s umýváním rukou. Další z věcí, na kterou jsem hleděla s otevřenou pusou, je skutečnost, že v Irsku byly ještě před pár lety zakázané rozvody. Prostě instituce rozvodu neexistovala. Od roku 1997 je rozvod možný, ale pouze v případě, že manželé spolu nežijí už více jak 4 roky. Další šok. Moje kolegyně Fiona má 12 sourozenců (jedna matka i otec)! Což je v Irsku relativně normální. Když vyjmenovává své sourozence a jejich dětí, trvá jí to skoro 15 minut. Když má každý z nich 3 a více dětí, je docela fuška si všechny pamatovat. Ona sama má jedno dítě (holčičku). Říká o své rodině, že jsou pořádná katolická rodina. Jako sonda do irské duše by to stačilo:-)
Co jsem zajímavého dělala od doby, co jsme vám psala posledně. Minulou středu jsem byla na National Ploughing Championship (soutěž v plužení). Vyrazili jsme v nekřesťanských 5 hodin ráno směr Kilkenny (jihozápad od Dublinu). Kolem 9 jsme byli na místě. Díky zfalšovanému průkazu pro vystavovatele jsme parkovali kousek od akce. Koukli jsme na plužící traktory a vydali se do víru. Ploughing je největší veletrh všeho co se týká venkova a zemědělství. Na jednom poli bylo v ten den 80 000 lidí, stovky traktorů, kombajnů, různých „fachčidel“, o kterých naprosto nemám tušení, k čemu slouží. Byl tam nespočet krav, ovcí, koz a jiné zvěře. Pro mě nejzajímavější byli dva LEADER stany. Jeden s řemeslnými výrobky a druhý s irskými specialitami. Vyfasovala jsem LEADER tašku, tričko a potkala pár zajímavých lidí. Cesta zpět byla dlouhá, ale zastavili jsme se na jídlo v irské pub a tak nám to pak příjemněji ubíhalo.
Minulý týden jsem se taky stačila podívat do lesa. To není jen tak v Irsku. Souvislých zalesněných ploch je tu opravdu nemnoho. Jela jsem se tam podívat s Barbarou, díky které má les svého správce Johna. Je to maličký les, ohraničený a oplocený poli soukromých vlastníků, kde je jen jeden vchod. Je tam jedna stezka pro vozíčkáře a pár lesních cestiček na procházky. Je to legrační, protože do lesa se dostanete jedině autem, protože k němu nevede žádná autobusová linka nebo chodník. Takže lidé z nedaleké vesnice nasednou se svým psem do auta, dojedou do lesa, projdou se a pak zase jedou domů. Řešením by bylo vybudovat pěšinu kolem polí, ale místní farmáři jsou alergičtí na přítomnost jakýchkoli lidí na svém pozemku a taky na jakékoli změny. Takže je to pěkný les, ale docela izolovaný.
Taky jsem byla zase v Bettystown na hlubší průzkum a už jsem odevzdala svou práci, s návrhy, co by se v této oblasti díky LEADER dalo dělat. Uvidíme, co na to řekne šéf.
Včera jsem byla na zajímavém setkání v Droghera (město u moře v hrabství Louth). Bylo tam setkání aktérů v cestovním ruchu, kteří se snaží vytvořit novou turistickou destinaci údolí Boyne (Boyne Valley). Bylo fajn vidět, jak tady lidi spolupracují, jak pracují na vytvoření značky, kde na to berou peníze, jak jsou motivováni. Ani tady to není ideální, ale lidi jsou tak nějak víc otevření a nadšení než u nás a rozhodně si uvědomují důležitost spolupráce.
O víkendu se budu asi doléčovat a odpočívat. Ve čtvrtek mi dorazí můj muž Standy, takže se už moc moc těším!
Takže hezký den v ČR!
Maki O’Makule
PS: Speciální pozdrav Zuzce (do Hanušovic) a Adě (do Šumperka)! Držím palce :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat