čtvrtek 16. října 2008

Prázdniny v Irsku


Ano, je to tak. Protože ve čtvrtek mi přiletěl Standy na návštěvu, dostala jsem 3 dni volna. Jupí! Natěšená a s žaludkem lehce na vodě jsem se vydala autobusem z Kellsu na letiště. Celkově je spojení veřejnou dopravou velmi chabé, ale směrem na Dublin je situace opačná. Z Kellsu odjíždí autobus do Dublinu každou půl hodinu a existuje dokonce přímý spoj na letiště, který jede i o půl 5 ráno. Tím to ovšem končí. Z Kellsu se prakticky nikam než do Dublinu nedostanete. Cítím se tu proto lehce jako v pasti. Ale ve čtvrtek jsem se cítila fakt dobře. V 1 hodinu jsem se šťastně setkala se Standym na dublinském letišti, které v současné době prodělává rekonstrukci. Nasedli jsme na doubledecker (dvou poschoďový autobus) a frčeli po dálnici do Dublinu. Počasí nám docela přálo, tak jsme se toulali po městě, nasávali atmosféru a já tajně sledovala veřejné zelené i nezelené plochy. Když člověk jede na výlet do města, které je zároveň i jeho výzkumnou oblastí, je docela těžké vypnout. Takže jsem Standyha tahala občas delšími cestami, než bylo nutné, protože jsem „fakt nutně potřebovala vidět tohle nebo tamto“. Zašli jsme si na oběd do italské restaurace a šli se ubytovat do hotelu. Sehnala jsem docela levný hotel v centru města, takže to bylo opravdu prázdninové. Večer jsme se vydali do Temple Bar, nejturističtější části Dublinu, plné zaručeně pravých irských pubů. V jednom z pubů jsme si dali po Guinnessovi a zaposlouchali se do libozvučné češtiny. Vedle nás totiž seděl český pár. Čechů je v Irsku docela hodně. V Temple Bar je dokonce hotel a restaurace Czech Inn, kde se vaří VZK, guláš a halušky a točí se české pivo. Ceny jsou ovšem těžce irské. Pivo jako všude 5 euro. No po půl roce ve Finsku se už fakt ničemu nedivím.

Náš výlet pokračoval ranní symfonií chutí. V hotelu nás obsloužili pravou irskou snídaní. Vedle obligátních smažených párků, slaniny, vajíčka a grilovaného rajčete nám naservírovali černý a bílý puding. Kdo by čekal nějakou sladkou mňamku s piškoty, byl by velmi zklamán. Je to taková suché kolečko vyrobené z prasečí, jehněčí nebo kozí krve s mlíkem a obilím (trochu něco jako naše jelita a jitrnice). Vše jsem to kupodivu přežila a najedla se skoro na celý den. Posilněni jsme si to namířili příměstskou dopravou DART (něco jako nadzemní metro) do městečka Dalkey. Byli jsme příjemně překvapení jak krásné město to je. Malebné uličky, které byly při srovnání s dublinskými nádherně klidné, krásné domy, ale hlavně parádní skalnaté pobřeží a zelený ostrov s pevností na dohled. Vychutnávali jsme si křik racků, šplouchání vln a duhu nad mořem. Po pár příjemně strávených hodinách jsme nasedli na DART zpět do Dublinu a pak busem do Kellsu.

V sobotu jsem Standu provedla Kellsem a ukázala mu, kde pracuju. Nic moc jsme nedělali, protože jsme šetřili síly na večer. Byl to príma hudební večer ve vesnické hospodě. Hrála kapela Coscán, která hraje tradiční irskou hudbu mixlou s world music. Kapelu si můžete poslechnout zde: http://www.coscan.net/ Kapela hrála parádně, Irové byli srdeční jako vždy, takže jsme si to opravdu užili.

V neděli jsme využili hezké počasí a udělali si výlet do Loughcrew. Marjan nás hodila autem pod kopec a nechala nás našemu osudu. Po delší době jsem stoupala do kopce a opravdu jsem pocítila důsledky měsíčního irského způsobu života. Sezení v kanclu, ne zrovna zdravá strava a já do kopce funěla jak přidušená lokomotiva. No už se vidím v prosinci na běžkách…to zas bude krize. Na Loughcrew už jsem jednou byla, ale neměla jsem šanci si to místo pořádně vychutnat. Tentokrát jsme u mohyly byli skoro sami, takže jsem měla lepší zážitek. Jak už jsem řekla, byli jsme skoro sami. Kromě nás dvou, tak byly dvě francouzsky a 3 lidi v dálce. Už z dálky nám bylo jasné, která bije. Kdo jiný než Češi by nedělní ráno trávili na 6 500 let staré mohyle na vrcholu kopce. Byl to mladý zubař, jeho holka a jejich kamarád geodet, kteří si do Irska přijeli vydělat. Byli to příjemní lidé. Nabídli nám, že nás svezou svým autem. Společně jsem si udělali výlet k jezeru, viděli sjezd babetistů, pokecali a rozloučili se ve Virginii. Tam jsme sedli na bus směřujícího do Dublinu a za půl hoďky byli v Kellsu.

V pondělí jsme si už jen užívali sami sebe a Kellsu a večer nám Marjan udělala výlet na „velkou“ horu. Trochu jsme tam pak ve tmě bloudili, ale byl odtamtud opravdu krásný výhled na Meath a Cavan. V úterý ráno (no spíš v noci – 4:30) jsem Standu doprovodila na autobus na letiště a neobvykle klidnými ulicemi Kellsu se smutkem v duši jsem se dovlekla domů do postele. A za chvíli vstávat a do práce.

Naštěstí mě čekaly jen samé dobré zprávy, takže to nebylo až tak hrozné. Z čeho mám největší radost, je skutečnost, že jsem byla vybrána z mnoha studentů, kteří se chtěli dostat zadarmo, na konferenci o zelené infrastruktuře. Konference je pro mě jak stvořená. Přednášet budou odborníci na zelené plochy z USA, Holandska, Velké Británie, Švédska a samozřejmě z Irska. Jsem fakt moc ráda, protože konference stojí přes 300 euro a to je vysoce nad mé možnosti. Taky se mi teď daří s výzkumem. Tento pátek budu mít dvě interview a v úterý další dva rozhovory. Musím si dál držet palce, ať se to nijak nezvrtne (pokud budete mít občas volné palce, můžete držet taky :-) No a v práci? Zítra bude šéf prezentovat mé návrhy pro East Meath na Meath Development Board (Panel pro rozvoj Meath). Tak jsem zvědavá, s jakými reakcemi se setkám. Jinak teď pracuju na projektu rozvoje turistických tras, účastním se různých meetingů a potkávám zajímavé lidi. Těším se na listopad, protože to se konečně rozběhne nový LEADER a bude to ještě víc akčnější a zajímavější.

Tož to je ze zelené ne-rodné hroudy vše a já zase cosi pošlu :-)

Maki O’Makule

Fota jako vždy tady: http://picasaweb.google.com/marketa.volna/IrskoSeStandou#


Žádné komentáře: